RECENZE: V Boji o koláč zahání smích trapnost. Obsah se blíží nule

Odvážná, neopakovatelná zábava na hranici situační komiky, grotesky, parodie, černého humoru a improvizace. Tak ČT ohlašuje večerní start pořadu Boj o koláč.

Charakteristika napovídá, že přichází legrace alternativní, menšinová čili nezávislá. V daném případě natolik nezávislá, že vlastně už k smíchu ani být nemůže. Ze dvou prvních epizod soudě, jde spíše o to, aby se „staročeši“ a „mladočeši“ zase měli oč pohádat.

Boj o koláč si hraje na soutěž bavičů, kteří předvádějí role na zadání; vítěz má uvádět silvestrovský program. Soupeří Marek Daniel, Josef Polášek, Barbora Poláková, Tomáš Měcháček a Tomáš Jeřábek, celé dění glosuje vzácný nositel světlejších okamžiků Jakub Žáček, body udílí Lumír Tuček. Ale za co?

Ať hrají Koniáše, travičku či partyzána, v dalším dílu Presleyho nebo Kareninu, obsah se blíží nule a pointa střídá kopání do zadku s mlácením těl o zem. Dětinským tónem pořad trochu připomene Partičku, jenže její účastníci baví spontánně a navíc i sami sebe, včetně průšvihů. Kdežto Boj o koláč kvůli předstírání rivality působí strojeně; ač herci improvizovat umějí, jejich pitvořivé karikatury vypadají nacvičeně.

Smělá avantgarda

Tři věci lze přičíst novince k dobru. Zaprvé, má alespoň jinou stavbu než série skečů od České sody přes Tele tele po Pečeného sněhuláka. Zadruhé, k jevištní produkci přidává jakoby „dokument“ ze zákulisí, podobně jako třeba ve StarDance. Zatřetí, milý doplněk tvoří hra na internetové či SMS ohlasy diváků, počínaje „Nevíte někdo, jak hrály Teplice?“ a konče reakcí „Takže to tedy bylo trapné“.

Boj o koláč

35 %

Česko, 2014, 27 min

režie: Marek Najbrt

hrají: Marek Daniel, Josef Polášek, Barbora Poláková, Tomáš Měcháček, Tomáš Jeřábek, Jakub Žáček, Lumír Tuček

Inu – bylo.

Humor Boje o koláč je totiž založen na důsledném nastolování, posilování, přehánění a oslavování trapnosti, na předpokladu, že čím trapnější je záměrná šmíra, tím veselejší má účinek – jenže ve skutečnosti se jeví jako bezradnost.

Hlavně však premiérová soutěž bavičů znovu dokládá, že vytvářet menšinovou zábavu lze nebetyčně snadno: vždy se pak dá tvrdit, že smělou avantgardu vtipu měšťáci nepochopili. Kdežto dělat chytrou a vkusnou zábavu většinovou, to už si žádá opravdu mistry.